Potřebujeme razantní nárůst uživatelů elektronických služeb státu

Vznik Iniciativy 202020 před několika měsíci upozornil na nelichotivou skutečnost – v rozvoji eGovernmentu zaostáváme. Za zrozením aktivity, ke které se brzy připojila také podstatná část politické reprezentace, stojí současný prezident ICT Unie Zdeněk Zajíček. Česká republika na tom podle jeho slov zase tak špatně není. Co nám rozhodně chybí, je větší nabídka služeb, které by stát poskytoval online stejně jako například banky.

Pane prezidente, připomeňte prosím těm, kteří třeba o Iniciativě 202020 ještě neslyšeli, příčiny jejího vzniku?

Iniciativa 202020 je reakcí na neuspokojivý stav českého eGovernmentu v porovnání se zahraničím. Podle metodiky OSN se v současnosti pohybujeme zhruba na 50. místě na světě a poslední roky dále klesáme. Rovněž v rámci Evropské unie jsme v tomto ohledu na chvostu. A tak jsme si řekli: pojďme udělat všechno pro to, abychom se dostali do konce roku 2020 do 20. místa na světě. Přispět může každý, bez ohledu na to, jestli zastupuje soukromý sektor, vládu, poslaneckou sněmovnu, zda se jedná o reprezentanta samosprávy nebo třeba médií. Postupně takové lidi oslovujeme a snažíme se z nich vybudovat aktivní komunitu.

Takže souhlasíte s názorem, že potenciál naší země je mnohem vyšší…

Určitě. Máme tady velkou skupinu lidí – odhadem 4 miliony – kteří jsou digitálně gramotní: používají aktivně internet, hlásí se do internetového bankovnictví, nakupují přes e-shopy, používají datové schránky, atd. O tyto lidi a jejich dovednosti musíme usilovat. Chceme jim dát šanci, aby mohli jednoduchým způsobem komunikovat se státem, tak jako každodenně komunikují s komerčními subjekty. Kromě erudovaných uživatelů tady máme rovněž chytré a šikovné lidi, kteří dokáží vymyslet služby, které se používají po celém světě, start-upy jako kiwi.com a další. I těm je třeba dát prostor.

Má už vaše iniciativa nějaké první výsledky?

Vytvořili jsme web a podařilo se nám na něm koncentrovat prvních 735 služeb. Některé jsou čistě informační, jako je například nahlížení do katastrální mapy. A pak jsou tam transakční služby, u kterých potřebujeme elektronickou identitu. A ty zatím moc nefungují, nejsou příliš využívané.

700 služeb, to není málo. Vyzná si v nich občan?

Ve spolupráci s ministerstvem vnitra se teď pokoušíme nastavit nějakou standardizaci či klasifikaci těchto služeb, abychom je dokázali optimálně třídit a filtrovat podle životních situací nebo podle rolí, ve kterých každý z nás vystupuje. Kromě těch zmiňovaných více než sedmi stovek v tuhle chvíli víme, že máme 150 podobných služeb na krajích. A kdybychom do toho zařadili obce a města, tak si myslím, že budeme mít přes 1 000 elektronických služeb, které je Česká republika online schopna nabízet. Jenom bohužel platí, že o nich skoro nikdo neví.

Pokud vím, na webu iniciativy může každý rovněž zadat poptávku po nějaké službě. Jak se tato poptávka potkává s nabídkou?

Umožnit definovat poptávku po elektronických službách státu byl jeden z našich prvotních cílů. Je to cesta, jak do tohoto procesu zatáhnout občany a firmy. Na úrovni státu si mnozí možná myslí, že vědí nejlépe, co lidi potřebují. Realita může být úplně jiná. Proto jsme zřídili tuto sekci a podněty nám chodí. Jsou jich desítky. Chceme z nich vybrat ty nejčastější a jejich atraktivitu si ověřit třeba přes sociální sítě. Ujistit se, zda je lidé opravdu chtějí a budou je využívat. Mimochodem, tou nejčastěji poptávanou službou jsou elektronické volby.

Jaký je váš názor na možnost volit z domova?

Myslím si, že je úplně v pořádku, pokud se na toto téma otevře diskuse. Elektronické volby by měly rozměr celospolečenský, psychologický i politický. Určitě zazní i argumenty, proč by se elektronickou cestou připustit neměly. Ale za sebe si myslím, že technologicky už jsme tak daleko, že takové volby lze uskutečnit a zároveň zabezpečit tak, aby jejich důvěryhodnost a anonymita byly zaručeny.

Například v Estonsku se elektronicky volí už léta. Může pro nás být tato země inspirací jak z hlediska voleb, tak způsobem a rozsahem elektronického vládnutí?

V některých ohledech je Estonsko příkladem toho, jak se dají úspěšně využít technologie pro řízení státu a poskytování služeb občanům. Estonci měli trochu jiné výchozí podmínky díky tomu, že země byla v minulosti součástí jedné velké entity a po osamostatnění vlastně všechno stavěli na zelené louce.  Stáli tak před příležitostí – a možná i nutností – nastavit řadu procesů zcela nově.  My zde máme určitou tradici a zvyklosti systému vládnutí. Ale jde o to, aby stát nezůstal zapouzdřený a zajetý v zákonech a vyhláškách, když zde máme technologie, které nám umožňují dělat věci rychleji, jednodušeji, levněji a efektivněji.

V čem jsou Estonci nejlepší?

Určitě jsou lídrem v digitálních službách, ve využívání technologií jsou vzorem pro nás ostatní. Na druhou stranu, mnoho věcí, které Estonci používají, máme srovnatelných, troufám si říct, že v některých ohledech i víc promyšlených a lépe připravených. Ovšem nedáváme jim tu energii, kterou by takové projekty potřebovaly.

Myslíte třeba datové schránky, systém základních registrů?

Ano, mimo jiné. Systém základních registrů představuje z mého pohledu nevyužitý potenciál. Je skvělé, jak se nám ho podařilo postavit i jak funguje. Máme dnes na každém úřadě aktuální informace o lidech, firmách, adresách z celé země. A to i s kontrolními mechanismy proti jejich zneužití. To je základ, bez kterého bychom se v elektronizaci neposunuli dál. Škoda jen, že k tomu nemáme další služby. Řada potvrzení, která se tady vydávají, mohla být i dávno zanesená v základních registrech a mohla se sdílet. Občan by taková data nemusel znovu a znovu na úřadech poskytovat.

Estonsko je specifické, jak jsme na tom ale ve srovnání s dalšími zeměmi?

Z hlediska digitálních dovedností jsme na tom dobře, v konektivitě, tedy sítích, přes které můžeme komunikovat, jsme zhruba v průměru. Z pohledu dalších parametrů jsme srovnatelní, možná v některých ohledech dokonce z hlediska implementace nových technologií i v rámci Evropy nadprůměrní. Ale kde skutečně nemáme nabídku pestrou nebo o ní lidé ani nevědí, jsou právě digitální online služby. A s tím musíme něco udělat.

Budou tím impulsem k rozvoji elektronických služeb státu elektronické občanské průkazy?

Věřím, že to nebude jen elektronická občanka, která se bude používat jako prostředek k prokázání elektronické identity, ale že to budou i další nástroje. My velmi stojíme o to, aby to byly například certifikáty a přístupové údaje, které používáme v internetovém bankovnictví, k přihlášení do datové schránky, nástroje jako je mojeID, atd.

Jaký by to mělo přínos?

Občanky pro 10 milionů ani 4 miliony lidí nevydáme hned, budou se vyměňovat pomalu.  Ale internetové bankovnictví, pojišťování a další věci dnes lidé dělají v online prostředí denně a elektronické identity používají. Tak je jako stát akceptujme a tím získáme kritickou masu uživatelů elektronických služeb, kterou potřebujeme. Elektronické občanky se budou moct vydávat klidně postupně a vyhneme se vysokým jednorázovým nákladům.

Kdo bude garantovat, že identita, kterou se snažím prokázat, je státem uznávaná?

To bude garantovat Národní identitní autorita, jejímž vytvořením je pověřena Správa základních registrů. Service provider se zeptá, jestli identita, kterou se někdo prokazuje, je skutečně ta, kterou stát uznává. Například nějaké ministerstvo se na SZR zeptá pro svoji službu XY, zda ten, kdo se snaží prokázat jako Zajíček, jsem skutečně já. A to je dnes možné prokázat během několika sekund.

 

Mohlo by se vám líbit...